Muž se ženou prochází nákupním centrem, když tu zastaví muže dvě děvčata s prezentačním pultem: "Dobrý den, pane, máte doma myčku nádobí?"
Muž: "No ano, mám."
Dívky: "Toto jsou úplně nové, revoluční tablety pro myčku, nechcete si jedno balení koupit?"
Muž se otočí směrem k manželce a volá: "Mařeno, pojď sem, budeš to jíst?"
♣
Žena a muž v jednou manželství po spoustu let, manželství je to klidné. Blíží se manželovy narozeniny. Žena se muže zeptá, co by mu udělalo radost. "Zbraň. Například pistoli, nejlíp čezetu 75-ku." "Ne! Zbraň Ti nikdy nekoupím!" "Ale já bych ji tak chtěl... " "Povídám, že ne! Už jsi zapomněl, kdo v tomhle domě poroučí?" "No právě. Kdybych měl tu zbraň..."
♠
Manžel sleduje fotbal.
Žena ho vyruší: "Můžeš opravit světlo na chodbě? Dlouho nesvítí."
"Vypadá to snad, že bych měl na čele napsáno elektrikář?"
"A co dveře u ledničky? Nedovírají."
"Cože? Mám tam snad napsáno pracovník Calexu?"
"Co alespoň opravit schody? Celé se hýbou, můžeme se na nich zranit."
"Jsem snad tesař s nápisem - OBI? Mám toho dost. Jdu do hospody, tam bude aspoň klid."
Po dvou hodinách v něm začne hlodat svědomí a z hospody odchází.
Vrací se domů: schody opravené, světlo funguje. Vezme si pivo z lednice - je opravená.
Přistoupí k ženě: " Teda jsi fakt dobrá. Jak jsi to všechno udělala?"
"Já ne, seděla jsem venku a brečela. Okolo šel borec a ptal se proč brečím?"
"Tak mu to povídám a on řekl, že to vše udělá, ale že se s ním buď vyspím, anebo mu upeču buchty."
"A jaké jsi mu upekla?"
" Já? No, mám snad na čele napsáno Dr.Oetker?"
♣
Potkají se dva: "Ahoj, kam jdeš?"
"Pouštět draka se synem."
"To je náhoda, my jdeme také vyprovodit tchýni na vlak!"
♠
Pan Kalianko se hájí u soudu: "Je pravda, že jsem manželku slovně urážel, ale není pravda, že jsem ji přitom napadl fyzicky - nebylo to možné, byl jsem schovaný pod postelí!"
♣
Šéf podniku si objedná automatickou sekretářku. Přivezou mu ji a vysvětlují mu její funkce: "Když zmáčknete pravou bradavku, tak poteče káva a když levou, tak minerálka. A tady dole ta dírka..." Šéf je nedočkavě přeruší: "Moment, to vyzkouším sám." Všichni odejdou a z kanceláře uslyší příšerný řev. "Chtěli jsme vám říct, že ta dírka je elektrické ořezávátko na tužky."
♠
"Karle, žiješ?"
"Ano."
"Pepo, žiješ."
"Jo."
"Díky Bohu, vypadá to, že jsem konečně trefil divočáka!"
Ježci bezdomovci: na dokonale uklizené zahradě strádají
Na brnění ježka jsou lovci krátcí, ale proti autům je bodlinaté klubko bezbranné. Ježků proto ubývá, a nejen kvůli autům. Na příliš uklizených zahradách se nemají kam uložit k zimnímu spánku. Jak jim můžeme pomoci?
Záchrana mláděte před zimou je dobrým skutkem, pokud jsou splněn všechny podmínky nezbytné pro ježčí zdraví a spokojenost. Ale není to zdaleka jediný způsob, jak ježkům můžeme pomoci! Studie zkoumající, proč ježků v poslední době tolik ubývá, za hlavní problém označily nedostatek úkrytů - na jaře k výchově mladých, přes léto k dennímu odpočinku, ale především ke klidnému spánku v zimě.
Ježek na zahradě
Trocha "nepořádku" na kraji zahrady vůbec nevadí. Může být zakrytá keři. Poskytne útočiště nejen ježkům, ale i mnoha dalším vítaným hostům.
Na polích ani ve smrkových monokulturách se ježkům nedaří, proto se rádi stahují do zahrad. I na zahradách je však místo různorodého prostředí s hromadami dříví a kamení, kůlnami a stodolami plnými slámy stále častěji vítá pouze dokonalý trávník a několik záhonků. Ježci jsou v takovém prostředí vlastně bezdomovci. Nabídněme jim proto útočiště, přátelskou zahradu. Odmění se vydatnou pomocí při udržování přírodní rovnováhy na zahradě, neboť zkonzumují velké množství škodlivého hmyzu i malých plzáků. Ježek je opravdu schopen sežrat téměř tolik potravy za den (respektive noc) kolik sám váží!
Co ježci potřebují:
- u nich kupku dříví a listí
- volně přístupnou kompostovou hromádku
Postavme ježkům domeček!
Dokonalý zimní úkryt ježkům můžeme vybudovat:
- Měl by mít rozměry stěn asi 40 cm, výšku nejméně 30 cm.
- Třetinu vyplníme natrhaným senem či listím.
- Vchod vysoký 15 cm by měl být prodloužený a mírně svažitý směrem ven, aby do něj nezatékalo.
- Do otvoru ve stropě či zadní stěně vsuneme trubku, kterou vyvedeme ven tak, aby skrze ní dovnitř nezatékalo a aby se nemohla ucpat.
- Domeček musíme zapustit do země, pod kompost, či pod hromady listí a podobně, aby nepromrznul.
- Ježci si jej možná oblíbí natolik, že v něm zůstanou i po zimě a vychovávají zde mladé. Proto pozor při čištění.
- Ježci si příbytek obvykle najdou sami, ale můžeme je navést i pamlskem položeným před vchod.
-
Na brnění ježka jsou lovci krátcí, ale proti autům je bodlinaté klubko bezbranné. Ježků proto ubývá, a nejen kvůli autům. Na příliš uklizených zahradách se nemají kam uložit k zimnímu spánku. Jak jim můžeme pomoci?
Záchrana mláděte před zimou je dobrým skutkem, pokud jsou splněn všechny podmínky nezbytné pro ježčí zdraví a spokojenost. Ale není to zdaleka jediný způsob, jak ježkům můžeme pomoci! Studie zkoumající, proč ježků v poslední době tolik ubývá, za hlavní problém označily nedostatek úkrytů - na jaře k výchově mladých, přes léto k dennímu odpočinku, ale především ke klidnému spánku v zimě.
Ježek na zahradě
Trocha "nepořádku" na kraji zahrady vůbec nevadí. Může být zakrytá keři. Poskytne útočiště nejen ježkům, ale i mnoha dalším vítaným hostům.
Na polích ani ve smrkových monokulturách se ježkům nedaří, proto se rádi stahují do zahrad. I na zahradách je však místo různorodého prostředí s hromadami dříví a kamení, kůlnami a stodolami plnými slámy stále častěji vítá pouze dokonalý trávník a několik záhonků. Ježci jsou v takovém prostředí vlastně bezdomovci. Nabídněme jim proto útočiště, přátelskou zahradu. Odmění se vydatnou pomocí při udržování přírodní rovnováhy na zahradě, neboť zkonzumují velké množství škodlivého hmyzu i malých plzáků. Ježek je opravdu schopen sežrat téměř tolik potravy za den (respektive noc) kolik sám váží!
Co ježci potřebují:
- u nich kupku dříví a listí
- volně přístupnou kompostovou hromádku
Postavme ježkům domeček!
Dokonalý zimní úkryt ježkům můžeme vybudovat:
- Měl by mít rozměry stěn asi 40 cm, výšku nejméně 30 cm.
- Třetinu vyplníme natrhaným senem či listím.
- Vchod vysoký 15 cm by měl být prodloužený a mírně svažitý směrem ven, aby do něj nezatékalo.
- Do otvoru ve stropě či zadní stěně vsuneme trubku, kterou vyvedeme ven tak, aby skrze ní dovnitř nezatékalo a aby se nemohla ucpat.
- Domeček musíme zapustit do země, pod kompost, či pod hromady listí a podobně, aby nepromrznul.
- Ježci si jej možná oblíbí natolik, že v něm zůstanou i po zimě a vychovávají zde mladé. Proto pozor při čištění.
- Ježci si příbytek obvykle najdou sami, ale můžeme je navést i pamlskem položeným před vchod.
Veverka akrobatka: život v korunách stromů
Jsou tak půvabné, že jim rádi odpustíme lup oříšků a ještě nějaké přidáme. Odměnou je artistické varieté v korunách stromů. Jak veverky bydlí a vychovávají mladé? Jak pro ně připravit krmítko?
Veverka obecná (Sciurus vulgaris), patrně nejroztomilejší hlodavec naší krajiny, je obyvatelkou lesů celé Evropy a severní Asie. Vyhledává lesy listnaté, jehličnaté i smíšené, až po horní hranici lesa. A protože i na zahradách a v parcích jsou stromy, cítí se zde jako doma.
Veverky si často v typickém panáčkovacím postoji můžeme prohlédnout docela zblízka. Pokud mají poblíž strom, vědí, že ve vteřině budou v bezpečné výšce a nemají důvod utíkat předčasně. Na zahradách i v parcích je lze dokonce ochočit tak, že jedí z ruky. Veverky jsou čilé přes den, v noci spí. Akrobatické varieté si nejvíce užijeme poránu a odpoledne, kdy jsou nejčipernější. Veverka mžiku vyběhne na vršek stromu, zhoupne se na nejtenčí větvi a s lehkostí přeskočí přes čtyřmetrovou propast...
Život v korunách stromů
Veverky si k životu vybírají vzrostlé, mohutné stromy, které skýtají nejlepší podmínky pro hnízdění a nejlépe i dostatek plodů a semen. Závratných výšek se nebojí, příroda je stvořila k akrobacii. Jejich velmi nápadný huňatý ocas je objemnější než samotné tělíčko a tvoří polovinu veverčiny délky. Slouží jako kormidlo a brzdící padák zároveň. Jemnými svaly na něm veverka nastavuje i směr jednotlivých chlupů. Po svislých kmenech a větvích svižně běhá díky silným nohám a skvěle stavěným drápkům. Veliké oči nejen perfektně vidí, ale také bezchybně odhadují vzdálenosti před skokem. Ve větvích vysoko nad zemí veverky stráví skoro celý svůj život. Jen pokud je na zemi něco k snědku, seskočí ze svého království. I po zemi běhají a skáčí velmi rychle.
Kulatý příbytek mezi nebem a zemí
Ve větvích si veverky staví lehká hnízda k odpočinku i bytelnější příbytky pro celou rodinu. Z větviček si spletou pěknou kulovitou stavbu, kterou uvnitř vystelou mechem, suchou trávou, lýkem, listím, zvířecí srstí i ptačími pírky.
Na zimu si veverka staví důkladné hnízdo. Opatří jej tak pečlivou izolací z rozcupované kůry, že zatímco venku mrzne, veverka si doma dovede udržovat teploučko jako v pokojíku - až 20°C. I když neupadá do zimního spánku, zdržuje se často uvnitř a pokud je opravdu špatné počasí, nevystrčí ven nos po několik dní. Běhat po větvích za bouře nebo ve vánici je totiž velmi nebezpečné a veverka to ví. Čeká v rozhoupaném hnízdě a odpočívá až do doby, než se vítr uklidní.
Letních sídel, která mohou být vzdušnější, si veverka buduje hned několik a podle potřeby je střídá. Někdy osídlí i opuštěné hnízdo dravců. Když ji v jednom hnízdě objeví predátor a veverka mu unikne, může se ihned nastěhovat do jiného připraveného obydlí. Až do větví může za veverkou vyšplhat kuna, na zemi je vítanou potravou lišky i rysa (který je však u nás bohužel téměř vyhubený), na vrcholcích stromů ji může ulovit i jestřáb či krahujec.
Pokud veverka najde vhodnou dutinu, osídlí ji a pouze vystele. Jako úkryt před zimou i poledním horkem je takové bydlení velmi komfortní, ale starých stromů s dutinami je dnes poskrovnu. Někdy se proto veverka může ubytovat i v dostatečně prostorné ptačí budce.
Jak vyrůstají veverčata?
Mimo období rozmnožování žijí veverky samotářským životem. Ale dvakrát do roka opustí samečci svá teritoria a vydají se hledat partnerky. Komunikují spolu různými postoji těla, hlasem i pachem. Po spáření se veveřáci vrátí domů a o mláďata se stará samička sama. První rodinu zakládá mezi únorem a dubnem, další v létě, mezi květnem a srpnem.
- Mláďátka, kterých se po čtyřicetidenní březosti rodí obvykle tři až šest (výjimečně až deset), váží sotva 10 gramů. Jsou holá a slepá, matka je musí téměř dva měsíce kojit.
- Po měsíci prohlédnou, začnou se pohybovat po hnízdě a sama si již čistí tělo jazýčkem a packami.
- Po dalších čtrnácti dnech podnikají první průzkumné výpravy kolem hnízda a ještě po další dva týdny se do něj vracejí. Samička je již krmí nejen mlékem, ale i běžnou veverčí stravou. Přitom je učí, co je v lese dobrého a jedlého a čemu se naopak vyhnout.
Nejpozději po deseti týdnech se veverčata zcela osamostatní, ale ještě se nějaký čas zdržují poblíž matky, než si najdou své vlastní místo k životu někde opodál. Veverky žijí sice samotářsky, ale nejsou vůči sobě nijak zvlášť teritoriální, nehlídají si hranice a nesoptí na druhou veverku, která se ocitne poblíž. Jejich území se často překrývají.
V následujícím roce mladé veverky pohlavně dospějí (jarní várka již i na sklonku téhož léta), ale jen každé čtvrté veverče se dočká svých prvních narozenin. Méně zkušená mládež je častou kořistí ptáků i savců. Pokud budou mít štěstí, mohou se veverky dožít i věku sedmi let, výjimečně i věku vyššího - rekordní věk je dvanáct let.
Oříšková dieta
Mezi nejoblíbenější potravu veverky patří vydatné a chutné oříšky. Tlamička zvířátka funguje jako louskáček, který ořech rozlouskne za pár vteřin. Dále se živí nejrůznějšími semeny, v jehličnatých lesích tvoří důležitou část jídelníčku smrková semínka. Pod stromy pak zůstávají typicky ohlodaná vřetena šišek. Jídelníček si dále zpestřuje pupeny a mladými výhonky stromů, občas i houbami a rostlinami z lesního podrostu. V létě pak přicházejí na řadu i nejrůznější plody. Strava veverek je zkrátka velmi zdravá. Pravda, na jaře občas slupne i vajíčko či malé ptačí mládě, pokud je na cestách korunami objeví. A ani bílkoviny v podobě rozmanitého hmyzu nejsou k zahození.
Veverky houbařky
Část potravy si veverky ukládají na zimu. Kromě oblíbených vlašských a lískových ořechů si schovávají i bukvice, žaludy a dokonce i houby - podle toho, co místo poskytuje. Zásoby ukrývají do stromových dutin, nebo je zahrabávají pod zem. Protože neupadají do zimního spánku, zimní spižírny jsou pro ně otázkou přežití - v zimě dostatek potravy nenajdou, snad s výjimkou šišek, kterých za den ohlodají i sto. Samičky, které v předjaří rodí mláďata, potřebují vydatné zásoby dvojnásob. Často se stává, že na některou ze svých podzemních skrýší oříšků a semen veverka zapomene, ani jemným čichem ji nenajde, nebo se k ní jednoduše nedostane. Ze zásobáren pak vyrůstají nové stromy - veverky tak vlastně obnovují les.
V zimě pomůže krmítko
Protože v zimě nespí, potřebuje během období sněhu a mrazu dostatek potravy. Podobně jako ptáky, i veverky můžeme v zimě přikrmovat. Stačí pod stromy zavěsit krmítko a naplnit je slunečnicovými a dalšími semínky, různými druhy ořechů loupanými i ve skořápce, vhodná je i směs pro činčily. Veverky potěší i kousek jablka či hrušky, krmítko je však třeba kontrolovat aby v něm ovoce při oblevě neplesnivělo. Jablečné křížaly a další druhy nepřislazeného sušeného ovoce jsou vhodné také, zvláště pro krmítka, která nebudeme denně kontrolovat.
V Záchranné stanici pro veverky Pinky mají osvědčený zajímavý typ krmítka, které veverky uvítají na podzim i v zimě a k zásobám určeným pro ně se nedostanou myši ani ptáci. Jde o dřevěnou bedničku se skosenou střechou, kterou tvoří lehké plexisklo připevněné panty. Potrava je chráněná a veverky se přesahující plexisklo naučí snadno nadzvedávat. Základna krmítka by měla být větší, aby na ní mohly veverky při krmení pohodlně stát (podobně vypadají i samonásypná krmítka pro veverky, která jsou celá ze dřeva).
Záchranná stanice pro veverky Pinky každoročně zachrání desítky veverčat, která vypadla z hnízda a v době osamostatnění je navrací do přírody tak, aby si zde skutečně poradila. Postarat se o veverče není nic snadného a běžná náhrada mateřského mléka vede obvykle k jeho úhynu, proto pokud veverče vpadlé z hnízda najdete, což se může stát i na podzim kdy veverky někdy odchovávají poslední várku, můžete do záchranné stanice zavolat na telefon 606 070 632 a její obětaví členové pro veveřátko přijedou. Více na www.veveratka.cz.
Rezavé a černé
Zbarvení veverek je velmi variabilní. Některé jsou čistě rezaté, jiné kaštanové a hnědé, část má kožíšek téměř černý - tak proměnlivé zbarvení nemá žádný jiný evropský savec. Na horách a v chladnějších zeměpisných šířkách, kde převládají jehličnaté lesy, žijí především tmavě zbarvené veverky - lépe zde splývají s kmeny stromů. Naopak v listnatém lese nížin je méně nápadné světle hnědé a rezaté zbarvení. Kožíšek tmavohnědých a černých veverek je navíc hustší a v drsnějších klimatických podmínkách lépe hřeje. V těchto odlišných prostředích se postupně vyselektovaly jednotlivé barvy - lépe přizpůsobené veverky mají větší šanci porodit mladé, které po nich barvu zdědí. Ale někdy se také rezavá spustí s černým a naopak, ostatně mezi horami a podhůřím neexistují hranice. Ve vrhu pak mohou být odlišně zbarvená mláďata vedle sebe. Bříška mají veverky bělavá. Vzácně se vyskytují dokonce veverky albínky, které jsou sněhově bílé celé. A ještě vzácnější jsou formy zcela melanistické, tedy černé od čumáčku po ocas, včetně bříška.
Oběma barevným formám před zimou spolu se zimní srstí vyrostou na špičkách boltců ještě nápadnější štětičky, než měly v létě. V zimě mají také všechny veverky, i ty rezavé, jakoby šedou patinu. Odstín vytváří velmi hustá, jemná a teplá podsada, který drobná zvířátka chrání před krutým mrazem.
Nezvaná popelka
Čeleď veverkovitých (Sciuridae) čítá 270 druhů žijících po celém světě. Kromě sysla, který patří rovněž k veverkovitým, je u nás původní pouze veverka obecná. Ale z Ameriky byla do Evropy zavlečena i veverka popelavá (Sciurus carolinensis). Od té doby konkuruje domácí evropské veverce ve sběru potravy a má často "ostřejší lokty". Západoevropské populace veverek mají s nezvaným hostem velké problémy. V Británii, kam byla veverka popelavá nerozumně introdukována, je veverka obecná dokonce silně ohrožená! U nás domácí veverka zatím naštěstí americkou konkurentkou výrazně utlačována není. A protože je, na rozdíl od minulosti, zakázán i její lov a je chráněným živočichem, snad z našich zahrad nezmizí ani v budoucnu…
Zdroj: Receptář, autor Jana Bucharová
DELFÍN
Delfíni jsou savci žijící v oceánech (a někdy i v řekách) po celém světě. Vynikají přátelským vystupováním a dobrou schopností komunikovat s lidmi. Jsou inteligentní, zvědaví a také jedním z mála zvířat, která mají silné rodinné vazby.
Patří do řádu kytovci, podřádu ozubení a nadčeledi delfínovití. Existuje jich téměř 40 druhů (např. plískavice saravacká, delfín novozélandský, čínský bílý delfín, delfín obecný, plískavice strakatá, plískavice šedá, delfín skákavý, delfín pruhovaný, delfín kapverdský, delfín dlouholebý, kulohlavec šedý, kosatka dravá).
Člověka zajímali od starověku a těšili se velké úctě - byli často pokládáni za posvátné tvory. Dochovala se jejich zobrazení na vázách, talířích i zdech chrámů a také zprávy o tom, jak zachraňovali lidi před utopením nebo před žraloky.
Každý má "jméno". Mají vlastní jazyk a jména. Skotští vědci nyní potvrdili, že delfíni skákaví používají k identifikaci unikátní hvízdání, na které odpovídají, když na ně někdo z jejich okolí "zahvízdá jménem". Jde o první důkaz o pojmenování ve zvířecím světě. Už dříve bylo známo, že si každý delfín vytváří během prvních měsíců života vlastní typické hvízdání. Pak všem své jméno vytrvale oznamuje.
Nejznámější je delfín skákavý - tělo má dlouhé 2,5 až 4 m, váží 150 až 390 kg a dožívá se 30-36 let. Pozoruhodný je jeho mozek - lidský váží 1,3 kg; delfíní 1,6 kg. Z hlediska poměru hmotnosti mozku a těla jsou delfíni na druhém místě za lidmi.
Velikost: Podle různých druhů se jeho délka může pohybovat od 1,2 m do 9 m a hmotnost od 35 kg až po 9 tun. Nejmenší je delfín Hektorův, největší kosatka dravá (Orca).
Echolokátor: Princip spočívá ve vysílání zvuků o frekvenci od 0,25 Hz až po ultrazvuk 80-280 kHz a následném přijímání zvuků odražených. Slouží k orientaci, navigaci a komunikaci. Ozvěnu odesílaných zvuků přijímá zvláštní tuková tkáň u spodní čelisti. Zvuky o nízké frekvenci vysílané z čelního hrbolku umožňují lokalizovat velmi vzdálené objekty, ty o vysoké frekvenci vysílané tlamou pomáhají rozeznávat blízké předměty. Aby prostorová orientace fungovala co nejlépe, má delfín poněkud asymetricky stavěnou lebku.
Tlama: Chuťový smysl mají skvěle vyvinutý. Podle chuti mořské vody mohou hledat potravu nebo třeba najít stopu jiného delfína. V tlamě mají 80 až 200 stejně velikých zubů zahnutých dozadu. Nepoužívají je ke kousání, ale k chytání ryb a hlavonožců.
Zrak: Vidí stejně dobře ve vodě jako na vzduchu. Dokáže vytočit oko tak, že může sledovat, co se děje nahoře, vpředu i dole.
Sluch: Mají velmi dobrý sluch, zejména pod vodou. Malý sluchový otvor je uložen za okem.
Dýchací otvor: Na vrcholu hlavy mají delfíni otvor, kterým dýchají. Někteří se potřebují nadechnout každých 20 sekund, zatímco oceánské druhy vydrží na jedno nadechnutí i 30 minut.
Rychlost: Většina delfínů pluje průměrně rychlostí 20 km/hod., delfíni skákaví mohou krátkodobě dosáhnout přes 60 km/hod.
Ploutve: Hrudní ploutve posazené téměř pod hlavou mají stejné kosti, jako tvoří lidské ruce. Zadní ploutev mají usazenou vodorovně.
Mláďata: Březost trvá 10 až 12 měsíců. Narozená mláďata matka vynese ke hladině, aby jim umožnila první nadechnutí. Při porodu vždy asistuje jiná samice. Mládě zůstává u matky 18 měsíců až 4 roky.
Potrava: Kromě ryb loví měkkýše, korýše a menší žraloky.
Kůže: Většina druhů má velmi hladkou modrou nebo šedavou kůži "sedící" na tukové vrstvě. Je teplá. Má schopnost se samovolně uzavřít tukem, jakmile je kdekoli porušena.
Spánek: Delfín nemůže úplně "vypnout" a spát - to by se utopil. Vždy spí jen jedna jeho mozková hemisféra, ta druhá budí. Ve spánku krouží v pomalých kruzích.
