Jdi na obsah Jdi na menu
 


vlk

 

 

 Před mým čumákem se mihla veverka. Rafl jsem po ní, ale v tesácích

mi zůstalo jen pár zrzavých chlupů. Veverka skočila na strom a vyšplhala se do jeho koruny. Skočil jsem za ní a drápy jsem se zaryl do kůry. Vlci ale nejsou uzpůsobeni k lezení na stromech, a tak jsem zase jako hruška letěl dolů. A oběd byl v čudu. Tedy aspoň veverčí oběd. Veverku už jsem neměl ani nepamatuju, nějak jich v lese ubylo. Ale mají tak křehké maso! Raději jsem na vypočítavou veverku zapomněl a šel jsem ulovit nějakého králíka, které jsem sice posledních pár týdnů měl hodně často, ale kteří se lovili o dost lépe.

Když jsem tedy tak chroupal toho králíka, který byl o trochu pomalejší než jeho druhové, přemýšlel jsem o životě. Žil jsem sám, na rozdíl od většiny stejně starých vlků. Dřív jsem sice žil ve smečce, ale neměl jsem to rád. Vadila mi přítomnost dalších vlků a stále mě to lákalo víc do divočiny, do neznáma. A tak jsem se jednoho dne prostě sebral a odešel od smečky. Nikdo mě nezadržoval. Starší vlci mě neměli rádi pro mojí mlčenlivost, a mladší jsem děsil temným vrčením, kdykoliv se někdo přiblížil blíž než na bezpečnou vzdálenost.

Tak jsem tedy žil sám. Sám jsem lovil, sám jsem prožíval větrné bouře, sám jsem se klepal zimou. Občas jsem sice zatoužil po nějaké družce, ale ani to mě nepřinutilo se ke smečce vrátit. A pak jsem jednoho dne potkal jeho.

Byl to zvláštní tvor. Chodil po dvou nohách, měl dvě ruce jako opice, ale žádnou srst, ani peří. Byl úplně holý, jen na hlavě měl trochu hnědých chlupů. Poprvé jsem ho neviděl, jen jsem ho slyšel. Zrovna jsem požíral pracně ulovenou mladičkou srnku, když jsem zaslechl kroky a o chvilku později i hlasy. Instinktivně jsem se přikrčil. Tvorové přešli pár metrů ode mě a za chvíli bylo slyšet vzdalující se kroky a hlasy. Tenkrát jsem rychle dojedl srnku, pak jsem zalezl do malé kamenné jeskyňky a přemýšlel jsem , co to bylo za tvory.

Podruhé jsem se s těmi tvory setkal tváří v tvář. To jsem se ráno probudil a před sebou jsem viděl jednoho z těch tvorů. Byl jsem si skoro stoprocentně jistý, že to jsou ti samí, které jsem slyšel. Vycenil jsem tesáky a chtěl jsem se po tom tvorovi, který byl tak opovážlivý, vrhnout. Ale něco mě zase srazilo zpátky. Zabolelo mě u krku. Zkusil jsem na tvora skočit znovu, ale znovu se mi to nepovedlo a něco mě strhlo zpátky. Zakňučel jsem a třel si packou bolavý krk. Na krku jsem něco nahmatal. Něco studeného, kovového. Pokoušel jsem se to dostat z krku pryč, bylo to nepříjemné. A pak jsem zjistil, proč jsem se na toho tvora nemohl vrhnout. Byl jsem potupně přivázaný. Dvounohý tvor se na mě podíval a odešel. Opřel jsem si hlavu o packy a usnul jsem.

Probudil jsem se až za pár hodin. Už byla tma a mě byla zima a měl jsem hlad. Ke mně se připlazil nějaký malinký dvounožec, který ale chodil po čtyřech. Temně jsem zavrčel, aby se nepřibližoval dál, ale tvoreček ke mně přilezl a začal mi rvát chlupy ze hřbetu. Chňapl jsem rychle po dvounožcově noze a zakousl jsem. Tvorečkovi začala téct krev a ihned začal křičet a řvát. Kolem mě se seběhlo spousta dvounohých tvorů. Nepovolil jsem. „Proboha, vždyť mi zabije mé dítě! Udělejte něco!“ křičel dvounožec s dlouhými chlupy na hlavě. „To nemůžu, je to vzácný vlk stříbrný,“ odpovídal mu jiný. „HNED!“ Ozvala se ohlušující rána. Pustil jsem tvorečkovo bezvládné tělo na zem. Měl jsem křeč ve všech svalech. Pomalu jsem zavřel oči.

 

Můj vlčí příběh 3.

Když jsem vstoupila na mýtinu, všichni vlci zvedli hlavu a pozorně si mě prohlíželi. Někteří ostražitě, jiní váhavě nebo podezíravě a další řekla bych, dokonce přatelsky. Můj vlk na mě koukal povzbudivě. Jeho pohled mi dodával odvahu. Bylo ticho. Nikdo z vlků se ani nepohl, stejně jako já a neustále si mě prohlíželi. Strašně jsem chtěla přijít blíž, sednout si mezi ně na zem a dovádět s nimi. Nadechla jsem se a velmi pomalu jsem udělala další krok dopředu. Nikdo z vlků se ani nepohnul. Stáli tam přikovaní jako sochy. Ve vzduchu viselo tajemné napětí. A pak najednou, se všichni vlci uvolnili ze svých napjatých postojů. Pořád si mě zkoumavě měřili. Ale jinak dělali jako by se nic nedělo. I já jsem se najednou dokázala uvolnit. Na foťák visící mi kolem krku, jsem znovu úplně zapomněla. Pak jsem si pomalu a opatrně sedla na zem, tam kde jsem stála. Na úplném kraji mýtiny. Můj vlk se dal pomalu a váhavě do pohybu. Šel ladným, ale opatrným krokem ke mně. Nedokázala jsem z něj odtrhnout oči. Byl tak nadherný. Zatím co jsem přemýšlela nad jeho krásou, vlk došel skoro až ke mně. Zastavil se sotva asi metr a půl od místa kde jsem seděla. Upřel na mě své fascinující jantarově žluté vlčí oči, jako by se ptal: Můžu blíž? Sotva znatelně jsem přikývla na nevyslovenou otázku v jeho pohledu a připadala si trochu jako blázen. Připadala jsem si jako ve snu, v nádherném snu o kterém jsem si přála aby nikdy neskončil. Vlk udělal další krok ke mně a ostatní vlci se po nás podívali. Vlk lehce pootočil hlavu a udělal poslední krok, který nás od sebe dělil. Zvedla jsem ruku a můj vlk se trochu přikrčil, ale já si byla naprosto jistá, že mi neublíží. Věděla jsem, že mi nikdo z nich neublíží. A pak jsem se dotkla jeho srsti. Dotkla jsem se měkké srsti na vlkově krku a bylo mi jasné, že nesním. Tohle byla skutečnost
Přede mnou stál vlk. Nepochybovala jsem ani na vteřinu. Dobře jsem věděla, že před sebou mám své nejoblíbenější zvíře, tentokrát naživo ve volné přírodě. A byla jsem v šoku. Nikdy jsem neviděla nic úchvatnějšího, než zvíře stojící přede mnou. Nádherný šedý vlk, celkem mohutný, s inteligentníma žlutýma očima. Zírala jsem na něj jako kdybych právě spatřila mimozemšťana. Vlk stál nehybně. Pak najednou naklonil hlavu.. a zavětřil. Vrhl na mě ještě jeden velmi rychlý pohled.. a byl pryč. V duchu jsem si nadávala proč jsem ho nevyfotila. A šla jsem za ním. Na lehce rozblácené zemi, byly jasně vidět vlčí stopy. Po chvíli sledování se stopy stáčely mimo pěšinu doleva do houší, tam kam jsem se nikdy nešla podívat. Bez váhání jsem vyrazila. Prodrala jsem se houštinou a snažila jsem se dávat si pozor a nadělat co nejméně hluku. Když jsem byla uprosřed houští a chystala jsem se jít dál, abych se z něj vymotala. Došlo mi, že přede mnou už není les, ale mýtina. Mýtina na které jsem nikdy nebyla. Mýtina plná vlků. Zírala jsem na scénu před sebou stejně šokovaně, jako jsem před tím zírala na toho nádherného šedého vlka. I teď jsem se ho pohledem snažila najít. Stál na kraji mýtiny a pozoroval mě. Až poté, co jsem zpozorovala jeho pohled mi došlo, že o mně vlci vědí. Vědí o mně a neutekli. Nepřestávala jsem vycházet s údivu. Bála jsem se vstoupit na mýtinu mezi vlky, ale něco v pohledu mého vlka, jak jsem ho nazvala, mě vyzývalo vstoupit. Rozhrnula jsem větve smrku před sebou a udělala váhavý krok vpřed
Ten den jsem si vybavovala dokonale...
Ráno jako každé jiné. Vstala jsem a štrádovala jsem si to do koupelny. Učesala jsem se a šla do kuchyně, abych se nasnídala. Máma s tátou už byli dávno v práci. Nádobí od snídaně po nich zůstalo na stole. Obrátila jsem oči v sloup. V téhle domácnosti jsem nejdospělejší já. S povzdechem jsem vzala talířek a šla jsem se nasnídat sama. Po snídani jsem umyla nádobí. Byla sobota a já byla vděčná, že po náročném týdnu nemusím do školy. Když jsem dokončila své ranní povinosti, skočila jsem si do pokoje pro svůj milovaný foťák. Šla jsem si obout své oblíbené outdorové boty, vzala z věšáku oblíbenou mikynu a vyrazila ven. Vyšla jsem ze dveří a nadechla se svěžího jarního vzduchu. Potom jsem se vydala svižným krokem směrem k lesu. K lesu u nás za domem, kde jsem strávila dětství, k lesu za domem do kterého chodím fotit, k lesu, který tak miluju. Doufala jsem, že pořídím hezké fotky, les vždy nabízí spoustu možností. Šla jsem po mé oblíbené pěšině, po které jsem šla vždy, když jsem šla do tohohle lesa. Byla jsem ponořená do vlastních myšlenek a moc jsem nevnímala známé okolí. Když jsem vedle sebe slyšela zašustění, zvedla jsem hlavu, zapojila svůj dobrý zrak a pořádně se zaposlouchala směrem odkud zvuk vyšel. Náhle se zašustění ozvalo na pěšině přede mnou a já zvedla oči, co že to přede mnou stojí. Zaostřila jsem zrak a užasle otevřela pusu
Vlčí tlapy dopadnou,
na zem sněhem pokrytou.
Rozuřený, bláznivý,
pomstou zmámený.
 
Vzpomínky ho provází,
až v kostech zamrazí.
Vzpomíná na ty doby,
kdy v něm nebyl dotek zloby.
 
Ale teď dál nic mu nezbývá,
v mysli jen pomsta krvavá.
Své druhy pomstít jde,
představy temné do hlavy zve.

Vytí té smečky už slyší,
zloba v krvi se zvýší.
Prvního vlka v dáli spatří,
jeho život v mžiku zmaří......
 

Zbytek smečky už chytlo jeho pach,
však necítí z něj žádný strach.
v tu jeden z nich ho pozná,
ač představa je to hrozná.

Jak mohl přežít?
Uvěřit lze jen stěží.
Ale on dál na nic nečeká,
ač ví že už to nerozdejchá.

Ke skoku se připraví,
doufá že všechno napraví.
Krev už v tlamě cítí,
hrozivé oči do tmy svití.

Vlk po vlku padá k zemi,
jejich životy nemají ceny.
Sníh krví zbarvený,
život smrtí zrazený.

Smečka už má toho dost,
nenechá se ohryzávat jak starou kost.
Náš vlk z posledního dýchá,
náhle smrtelnou ránu schytá.

Hlava klesá to sněhu,
vlčí tesáky neznají něhu.
Víčka zvolna přivírá,
v smutku sám umírá.
 
 Většinu krajiny kolem už sníh stihl přikrýt a to co přikrýt nestihl, se teprve přikrýt chystal. Sněhové vločky ladně poletovaly vzduchem a dopadaly na zem, kde už ležel slušný počet jejich sestřiček. Sem tam se na sněhem pokryté zemi objevily stopy, ať už lidské nebo zvířecí. Z komínků všech domků v naší ulici stoupal dým. Odlepila jsem se od okna a nasadila jsem si čepici, kterou jsem držela v ruce.
Šedá mi jde k očím.
Usmála jsem se na sebe do zrcadla, uhladila jsem si svůj černý kabát a načechrala jsem svou šedou šálku. Vlnité blonďaté vlasy jsem si nechala volně splývat po ramenou. Byla jsem se sebou spokojená. A tak jsem mohla jít. Nacvičeným pohybem jsem si vzala z věšáku klíče a vyšla jsem před dům. Ještě jsem se otočila, abych zamkla a když jsem v okně spatřila svého pětiletého brášku, ještě jsem mu s úsměvem zamávala na rozloučenou, šťastná při pohledu na jeho roztomilý dětský oblíčejík. A pak jsem odešla. Šla jsem pomalu a vnímala jsem každičký detail svého okolí. Každý centimetr napadaného sněhu, snad každou vločku.. Užívala jsem si ten pocit, že je konečně zima. Že konečně napadl sníh!
Miluju zimu.
Celý rok jsem se těšila až budu zase procházet zasněženým městem. Až mi bude při výdechu stoupat pára od úst. Až poběžím zasněženým parkem, budu mít ve vlasech ty malé roztomilé vločky a budu se smát své volnosti. A budu šťastnější než kdykoliv jindy.
Zima!
A tak jsem došla do parku.. Byla jsem v něm sama. Po očku jsem pohlédla na bíly altán v zadní části parku, který se tam tyčil jako král a kontroloval situaci všude kolem. Musela jsem se usmát, protože jsem si vzpomněla na zimu, ještě před touto. Altán byl mým útočištěm na dlouhé hodiny, kde jsem promrzlá na kost jen tak tupě zírala na zachumelený park. Zahnala jsem staré vzpomínky a vydala jsem se přímo doprostřed parku. Zastavila jsem se, zhluboka jsem se nadechla a zase jsem vydechla. Rozpažila jsem ruce a začala jsem se točit dokola. A svět se točil a točil a točil..
Krása! To je úžasný!
Bylo to krásné. Jako bych ze sebe vybíjela radost a rozhazovala bych jí kolem sebe. Jako by byla moje radost bezedná a nikdy a nikdy nekončila. Škobrtla jsem si nohama o sebe a svalila jsem se do sněhu kolem. Začala jsem se smát. Posedla mě rozpustilost. Vstala jsem a stále ještě s úsměvem na rtech jsem poskakovala sněhem.
Ať to nikdy neskončí!
Ale musela jsem domů. Den nebyl dlouhý a už se začínalo stmívat. Šla jsem po chodníku, na rtech široký úsměv, až se za mnou každý kdo mě viděl otočil. Bylo mi jedno co si o mně kdo myslí. Byla jsem šťastná a na tom záleželo.. Byla jsem už skoro u domu, když se na vzdálené křižovatce objevil modrý Peugeot 206. Srdce mi poskočilo. To byl Brian. Zamávala jsem a zastavila jsem se na místě. pak už šlo všechno až moc rychle. Aniž by Brian zastavil, nebo jakkoliv přibrzdil naopak přidal a mířil ke mně.
Co to k čertu dělá?
Ze sousední ulice vyjela bílá dodávka. Byla to vteřina. Přesněji, byl to jen zlomek vteřiny.. a pak se ozvala ohlašující rána. Vykřikla jsem. A pak bylo po všem. Zavřela jsem oči.
To přece nemůže být pravda.. To se nestalo! To prostě není možné!
Otevřela jsem oči a obraz přede mnou se nezměnil. Zůstal stejný. Oči se mi zalily slzami a chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Rozběhla jsem se.
Briane! Briane! Ne! Ne, to není možné! Briane!
Křičela jsem alespoň v duchu. S námahou jsem otevřela dveře Brianova Peugeotu, který byl na střeše. Naskytl se mi hrůzný pohled. Krev byla opravdu všude.
Panebože! On nebyl připoutaný!
Chtělo se mi omdlít, ale vzdorovala jsem. Vytáhla jsem Brianovo bezvládné tělo ven a okamžitě jsem klesla do sněhu. Hmatala jsem po mobilu, ale nemohla jsem ho najít. Konečně se mi podařilo ho vytáhnout a roztřesenýma rukama jsem vytočila číslo záchranky. Mezi jednotlivými vzlyky jsem se slečně v telefonu snažila vysvětlit situaci. Ujistila mě, že sanitka je už na cestě. Zavěsila jsem. Vteřiny ubíhaly a čas se nekonečně vlekl. Sníh se pomalu nasakoval Brianovou krví a získával tím jasnou krvavě rudou barvu. I já jsem byla celá od krve. Šála, čepice, kabát, kalhoty, rukavice.. to vše mělo barvu sněhu kolem nás. Hladila jsem Briana po vlasech a nebyla jsem schopná mu nic říct. Okolní svět pro mě přestal existovat. Jako by se zastavil čas. Bylo to jako zpomalený film. Přišlo mi, že už musela uplynout celá věčnost od doby, kdy jsem zavolala sanitku. Kalhoty už jsem měla nasáklé krvavým sněhem, ale skoro jsem to nevnímala. Brian sebou začal škubat. Snažila jsem se ho chytit pevněji, ale jako bych neměla cit v rukou.
Briane! Přestaň!
Náhle se přestal hýbat. Zdálo se mi jako by ani nedýchal. Nedýchal..
Bože! To ne! Neumírej, Briane! Dýchej, tak sakra dýchej! Jsem tu s tebou! No tak, Briane!
Nedokázala jsem to říct nahlas. A pak jsem uslyšela sanitku. Zastavila kousek ode mě. Někdo z ní vyskočil a okamžitě běžel k nám. Začal kontrolovat Brianovi životní funkce. Odstrčili mě dozadu, ale přešla ke mně nějáká žena a přehodila přeze mě deku. Snažila se mě utěšit, ale nevnímala jsem ji.
Briane! Miluju tě! Proč jen to nedokážu říct nahlas?
Lidé seskupení kolem Briana se rozestoupili a naložili ho do sanitky. Chtěla jsem jet taky, ale žena mě pevně chytila za ramena a nepustila mě. Až po odjezdu sanitky jsem si uvědomila, že to byla moje matka. Dovedla mě domů, ale já byla jako ochromená. Nedokázala jsem nic říct, nic sníst, nic udělat.
Proč se to muselo stát? A proč jsem to musela vidět?
Odešla jsem do svého pokoje. O pět minut později se ozvalo zaťukání na dveře a pak do pokoje vešla máma. Tvářila se velmi smutně. Tiše za sebou zavřela dveře a zůstal stát před nimi. Skousla si horní ret.. ,,Zlatíčko.. teď volala Brianova matka. Brian zemřel. Je mi to moc líto." řekla tiše. Zvedla jsem k ní své uplakané oči. Nic jsem neřekla, ale uvnitř mě to vybuchlo.
To není možné. To je lež! Brian žije!!
Chvíli jsem tiše zírala do země a pak jako by se mi vrátil ztracený hlas. ,,Ne." hlesla jsem.
Zhroutil se mi svět.
 
PS.: Omlouvám se za případné chyby v článku, kontrolovala jsem ho, ale je to dlouhé, takže se mi tam určitě bohužel něco vloudilo.. Jinak děkuji za přečtení -tara
 
 
 
 
byla jedna vlčice která se jmenovala Střela už když byla mala chtěla něco kousat když byla dospěla šla jednou lovit . Rozběhla se ale nebyla sama kdo tuhle kořist sledoval byl tam ,šedý vlk když se na sebe podívaly byl to zamilovaný pohled , zastavily se a Střela řekla:z jaké smečky jsi a jak se jmenuješ. byla hodně zvědavá vlk jí odpověděl:jsem ze smečky arafa a jmenuji se Reyno a ty. Já jsem Střela. najednou z křoví někdo vyskočil byl to člověk Reyno řekl uteč chvilku jsem stála ale pak sem neváhala a utekla ale pak se otočila a kousla člověka  do ruky viděla lebku na jeho ruce člověk se otočil a Střela utekla .Střela pořád chodila na to stejné místo ale pak byla starší a čas plynul a Střela už zapoměla. Získávala ocenění byla to ta nejlepší lovkyně.když se šla projít najednou jí něco štíplo padla na zem.Když se probudila byla v nějaké krabici najednou se krabice otevřela.Střela neváhala a vyskočila.Najednou bylo všechno úplně jinak.Ale líbilo se jí to sice byla zmatená a vyděšená ale viděla nějakého vlka pak viděla jak má roztřepené konce srsti a zpoměla jsi na Reyna .zakřikla na něj: Reyno. vlk se otočil úplně mu zářily oči a řekl:Střelo?co ty tady děláš .to by mě samotnou zajímalo.utečeme. tak jo.poběž už sem vykopal dost hlubokou díru .když už byli venku zpoměla si Střela že jsou jí dva roky a dva měsíce tak řekla: Reyno já by jsem ti chtěla dát vlče je to tvoje vlče.když utíkaly tak Střela zaknučela a padla na zem najednou vylezlo vlče . Reyno si lehl k Střele .Střela se na něj podívala a usmála se podívala se na vlče a olízla ho poté vylezlo ještě 1 vlče.Reyno zavil aby jim přiběhli na pomoc.přiběhli čtyři černí vlci a dva bílí všichni se usmály a zavyly.potom
 Reyna přijaly k smečce a konalo se přijatí člena ke sm

baltosfamily.jpg

ečce

wolf_by_xialexi.jpg

 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< květen / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 65968
Měsíc: 3490
Den: 172